Historie biatlonu patří Bjørndalenovi, Forsbergové, Němcům, ale i Sovětům

Historie biatlonu na světové úrovni sahá do dávné minulosti. Jeho prvopočátky je třeba hledat už v lovu a válce, protože při těchto činnostech docházelo ke spojení střílení a kvalitní fyzické zátěže. A právě tyto dvě činnosti jsou základním principem biatlonu.

 

První zaznamenaný "biatlonový závod" byl organizován Společností běžeckého lyžování blízko švédsko-norských hranic v roce 1767. První známý lyžařský klub na světě Trysil Rifle and Skiing Club byl založen v roce 1861 v Norsku a podporoval běžecké lyžování spojené se střelbou. Jejich hlavním úkolem bylo pochopitelně cvičit armádu, protože vojáci na lyžích nebyli v severských zemích ničím výjimečným. Postupně se to však vyvíjelo směrem ke sportu. Už na premiérových Zimních olympijských hrách ve francouzském Chamonix 1924 se představila prvotní forma biatlonu pod názvem Vojenská hlídka. V té době byla jen představena jako ukázkový sport, nedělaly ji masy. Po druhé světové válce ale byl závod vyřazen z olympijského programu ve Sv. Mořici (1948) pro silné protiválečné cítění, které zbraně symbolizovaly. V té době nebyl tento druh sportu přístupný obyčejným civilistům a proto nesplňoval ideály Mezinárodního olympijského výboru. Přesto vývoj biatlonu pokračoval dál.

 

 

 

 

Ačkoliv biatlon v minulosti vznikl jako samostatná disciplína (v současnosti se nejvíce přibližuje vytrvalostním závodům na 20 km), tak dnes je sportovním odvětvím se sedmi disciplínami, které se jezdí na světové úrovni (vytrvalostní závod, rychlostní závod, stíhací závod, závod s hromadným startem, štafeta, smíšená štafeta a single mix štafeta). Za oficiální vznik biatlonu je považován rok 1958, kdy se v rakouském Saalfeldenu uskutečnilo první mistrovství světa v biatlonu. Historicky prvním vítězem ve vytrvalostním závodu na 20 km se stal Švéd Adolf Wiklund. Tomuto podniku světové kvality předcházelo množství závodů, které byly označeny přívlastkem pokusné. Samotný vznik nepřímo navazoval na zmiňované závody vojenských lyžařských hlídek konaných již od počátku 20. století.

 

 

 

 

Biatlon si velmi rychle získal nejen srdce sportovců, kteří se novému odvětví zimního sportu začali věnovat, ale prakticky okamžitě i diváky. Jeho popularita stoupala každým dnem a už o dva roky později, tedy v roce 1960, byl biatlon zařazen do programu zimních olympijských her v americkém Squaw Valley. Zajímavostí je, že takovým rychlým rozvojem se nemůže pochlubit žádné jiné sportovní odvětví. Startovalo se v původní jediné disciplíně na 20 km se čtyřmi střeleckými položkami. Soutěžili pouze muži. Rozdíl však byl v tom, že během závodu se střílelo z velkorážové pušky a na čtyři různé vzdálenosti - 250, 200, 150 a 100 m. První tři vzdálenosti se na terče mířilo vleže, na poslední nejkratší vzdálenost mířili sportovci vestoje. Terčů bylo pět, ale ne vedle sebe v horizontální poloze, ale jeden uprostřed a nad ním i pod ním další dva (stačí si představit herní kostku a na ní vrženo číslo pět). Každý nepřesný výstřel byl penalizován dvěma trestnými minutami. Historicky první olympijské zlato si ve vytrvalostním závodu vybojoval Švéd Klas Lestander. Za ním skončil druhý Fin Antti Tyrvoinen a bronzovou medaili si odnesl Aleksandr Privalov reprezentující bývalý Sovětský svaz. První školení mezinárodních rozhodčích probíhalo v roce 1964 ve švédském městě Storlien.

 

 

 

 

Prvním významným mezníkem ve vývoji biatlonu představuje rok 1965. V tomto čase byla zavedena druhá disciplína - štafeta družstev. Zároveň došlo i k úpravě pravidel. Vzdálenost střelby se sjednotila na 150 m a upravila se i velikost terčů. O dva roky později vznikla samostatná kategorie juniorů. Nová disciplína - rychlostní závod (sprint) - spatřil světlo světa v roce 1974. Prvním vítězem v nové, dvakrát rychlejší disciplíně se v rámci Mistrovství světa v běloruském Minsku (tehdy součást SSSR) stal finský reprezentant Juhani Suutarinen. Mezinárodní olympijský výbor zařadil sprint do itineráře až v roce 1980 pro americký Lake Placid jako 38. závod a jediný nový na ZOH. Zvítězil německý reprezentant Frank Ullrich. Na stupni vítězů ho doplnili Vladimir Alikin a Anatolij Aljabjev ze Sovětského svazu. V Lake Placid se už střílelo s novým druhem zbraně. V roce 1976 se totiž začala testovat zásadní změna, když velkorážovou pušku nahradila malorážka. Ta měla premiéru na světovém šampionátu v roce 1978. Od tohoto období se zrodila i myšlenka dlouhodobé soutěže, kterou dnes známe pod názvem světový pohár.

 

 

 

 

Až do roku 1984 byl biatlon výsostnou doménou mužského osazenstva. Změna nastala na světovém šampionátu tohoto roku ve francouzském Chamonix, ačkoli v 80. letech bylo něžnější pohlaví v pozadí. Jezdily vlastní šampionáty a pouze disciplíny na pět, resp. deset kilometrů. První mistryní světa ve vytrvalostním závodu na 10 km se stala Venera Černišova, druhá byla Ljudmila Zabolotnaja a třetí Tatiana Brilinová. Všechny ze Sovětského svazu. Vítězka vytrvalostního závodu opanovala i sprint. Třetí zlatou medaili si na krk na světovém šampionátu zavěsila ve štafetě žen. V té době v ní nesoutěžily čtyři závodnice, ale jen tři. Ljudmila Zabolotnaja a Kaija Parvati tvořily zbylé dvě členky reprezentace Sovětského svazu. Rok 1989 byl pro ženy přelomový tím, že začaly jezdit současné délky tratí a akce simultánně s muži. Reakcí na prodloužení tratí byl vznik kategorie juniorek.

 

O čtyři roky později byla na kongresu v Londýně založena Mezinárodní biatlonová unie známá pod zkratkou IBU a v roce 1994 se uskutečnil první řádný Kongres IBU v rakouském Salzburgu, kde se rozhodlo o organizací prvního mistrovství Evropy v biatlonu, které se konalo ve finském Kontiolahti. Rok 1996 znamenal premiérové ​​mistrovství světa v letním biatlonu.

 

 

 

 

V roce 1997 měl premiéru nový typ závodu, které dnes známe jako stíhací závod. Zajímavostí je, že tato disciplína se v rámci mistrovství světa poprvé odehrála na Slovensku - v Národním biatlonovém středisku Osrblie. Prvním mužským vítězem se stal Rus Viktor Majgourov, v ženské kategorii vyhrála legendární Magdalena Forsbergová ze Švédska. Pozice IBU byla silná i vůči Mezinárodnímu olympijskému výboru a stíhací závod se na OH dostal v roce 2002. V americkém Salt Lake City zvítězila největší mužská legenda Ole Einar Björndalen, který cestoval domů až se čtyřmi zlatými medailemi, tedy ze všech disciplín, v ženské části si zlato vybojovala ruská reprezentantka Olga Pileva.

 

 

 

Dva roky po stíhačce se přidal i závod s hromadným startem pro třicet nejlepších závodníků. MS 1999 se konalo ve finském Kontiolahti a první zlatou medaili z "masáku" si do Německa odnesl Sven Fischer a Olena Zubrilová, tehdy ještě reprezentující Ukrajinu. Tento druh disciplíny se poprvé pod pěti olympijskými kruhy představil ve středisku Cesana San Sicario nedaleko Turína. Vítězi se stali Němec Michael Greis a ženskou kategorii vyhrála Švédka Anna Carin Olofssonová.

 

Boom nových disciplín pokračoval a v roce 2005 se v ruském Chanty-Mansijsku uskutečnilo první mistrovství světa smíšených štafet. Zvláštností bylo, že se nejezdily v rámci klasického MS v Hochfilzenu, ale jako závěrečná disciplína celého ročníku světového poháru ve středisku za Uralem. První zlaté medaile si vybojovalo domácí kvarteto Olga Pileva, Světlana Išmuratovová, Ivan Cerezo a Nikolaj Kruglov. Tehdy ještě několik předních zemí startovalo ve dvou partiích, což bylo zanedlouho zrušeno. Dosud jedinými olympijskými vítězi ve smíšené štafetě jsou Norové. Tora Bergrová, Tiril Eckhoffová, Ole Einar Björndalen a Emmil Hegle Svendsen si v ruském Soči vybojovali zlato před štafetou z Česka a Itálie.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Při počtu vítězství ve světovém poháru nikoho nepřekvapí první pozice Oleho Einara Bjørndalena, který zaznamenal až 95 triumfů. Žádný biatlonista historie dlouho nedosáhl ani na polovinu, až to překonal Martin Fourcade se 61 vavříny, z toho deseti dosáhl v sezóně 2015/16 a čtrnácti v následující, což je překonání rekordu. Nutné je však říci, že nynější sezóny jsou na závody bohatší než v minulosti. Poirée má 44, Forsbergová 42 triumfů. Hned za nimi jsou již další závodníci, kteří těží z velkého množství disciplín současnosti - Magdalena Neuner se Svendsenem. Právě tento Nor se s Fourcadem roky natahoval o to, kdo získá více triumfů. Oba měli před sezónou 2015/16 v kolonce číslo 37, ale Francouz se již výrazně odpoutal, jelikož Svendsen už mezitím nezískal ani jeden individuální tirumf. Současné ženy jsou mimořádně vyrovnané a berou si navzájem vítězství, v Top 10 najdeme pouze jednu aktivní závodnici, a to Darju Domračevovou.